Budou Vánoce bílé, nebo budou na blátě ?  V posledních letech si stejnou otázku klademe už pravidelně, rok co rok, jako přes kopírák...Je to jak se sázkou do loterie. Začátkem prosince slibně dost nachumelilo, okolní krajina změnila tvář a  pod velkou sněhovou peřinou byla pohádkově čistá.  Probudila se jiskra naděje a doufání, že letos budou Vánoce  bílé. Ale mávnutím

 Čas mi utíká tak rychle a já dnes už otáčím poslední list na měsíc prosinec v mém nástěnném kalendáři....  Jsem doma zalezlá jako ten medvěd,  ale nenudím se, pořád mám co dělat, i když jsou to činnosti zcela běžné...V zasněžené krajině by se mi líbilo zajít někam do okolí a kdyby při tom byla modrá obloha nad hlavou, to by se mi ještě víc líbilo ! Je jen to, na co mám a na co už

 Podzim už je v plném proudu, listí mizí ze stromů a pěkně fouká ze strnišť, to jen obrazně řečeno, protože tady, kolem nás, už dávno žádná strniště  nejsou... Vítr se  prohání kde se mu zachce, fííí, fííí, po lukách, po kopcích i za límec nám leze. Jak je v názvu mého kratičkého povídání, dočkala jsem se, ale nemám na mysli to studené povětří, to ať si  své síly ukazuje raději někde

 Při sobotní projížďce na Bertičce jsem se rozhodla, že si vyjedu téměř k lesu nahoru do Hanychova a pokochám se naším krajem. Zastavila jsem v prudším stoupání u posledního domku a dívala se do dáli, pouhým okem jsem  viděla v mlhavém oparu i vzdálené pohoří Krkonoš. A vůbec by mě nenapadlo že za dva dny se pokochám mnohem víc...

 V naší rodině je o mně známo, že bez foťáku ani ránu, říkají mi -  kochej se přírodou a pořád nefoť všechno, co jsi už mnohokrát fotila. Jejich náhled na moji posedlost si ale nepřipouštím, kochat se při tom stihnu v pohodě, to dobře vím jen já sama...Moje oči a dušička si užijí,  v prožitcích mi focení vůbec nebrání. A tak si sem opět přidávám něco  co už tu mnohokrát v jiném

Září nám přineslo pěkné počasí, převážně modrou oblohu, kraluje slunko, no prostě paráda !  Tak si to užívejme a přejme si ať to ještě  vydrží než přijde změna. A tak si teď připomenu malý  výlet do přírody, do míst kam bych  jak se říká  dohodila kamenem.  Ale kam bych sama z domova bohužel nedošla, ten čas, kdy bych to zvládla jsem už dávno propásla. Kdysi dávno

 Každý den mi ubíhá stejně, je ráno a a ani nevím jak a už je tu večerní čas...prostě den co den jako přes kopírák.  Nic nového pod sluncem, každý to nějak má. Někdo má svůj  pravidelný rytmus s povinnostmi v zaměstnání, někdo jede podle  plánů, někdo umí odpočívat, někdo si úkolů příliš nakládá. Jo, a jak je to s námi, co máme pracovní zápřah v zaměstnání už hodně let 

 Nic vyjímečného mi srpen nepřinesl, na kažodenní všednost už jsem si dávno zvykla a jen na mně záleží, abych si tu všednost něčím rozjasnila.  Musí se chtít i když mnohé už nejde a stojí to  dost přemáhání. No, když moje hlava chce tak omezený pohyb vždycky nějak zválcuje...co tu fňukám, pryč od bolístek !  Vím, co bylo, to bylo, a lepší už to nebude...Tak se raduju i z prostých

 Tento výlet mám na svědomí tak trochu já.  Za určitým cílem měla naše rodinka namířeno do Pardubic a bylo mi sděleno abych navrhla místo kam se cestou ještě podívat. No jo, těsně před odjezdem si v  té chvilce něco hned vybavit ? Tak jsem jen tak plácla do éteru :  "Tam někde poblíž v tom kraji  je skanzen Veselý Kopec, prý je to tam hezké, nevím, nikdy jsem tam nebyla,

 Cesta na svatbu mého vnuka byla dlouhá ale pro mne v tom vedru díky klimatizaci v autě byla  docela příjemná. Našim cílem byl Klášter Teplá a já si jako spolujezdec ubíhajíci krajinu dosyta pohledem užívala. Jak krásnou máme tu naši zem, lány zlatavé pšenice, chmelnice, pole slunečnic a roztroušené pahorky, kopce a kopečky v Českém středohoří. Taková úrodná zem, to se mi moc líbilo...Tady