Malý výlet do starých časů.

 Tento výlet mám na svědomí tak trochu já.  Za určitým cílem měla naše rodinka namířeno do Pardubic a bylo mi sděleno abych navrhla místo kam se cestou ještě podívat. No jo, těsně před odjezdem si v  té chvilce něco hned vybavit ? Tak jsem jen tak plácla do éteru :  "Tam někde poblíž v tom kraji  je skanzen Veselý Kopec, prý je to tam hezké, nevím, nikdy jsem tam nebyla, viděla jsem to leda tak na obrázcích."  Můj návrh byl přijat jednohlasně, vždyť ani oni tam nikdy nebyli. Projeli jsme Pardubice a navigace nás bezpečně dovedla  na parkoviště poblíž skanzenu. Měli jsme štěstí, celou cestu pršelo, ale na Veselém Kopci jako když utne a bylo po dešti, jenom slunko zůstalo schované, ale byli jsme rádi že jsme celý areál prošli a už ani nekáplo. Celý skanzen představuje osadu rozptýlených a zajímavých usedlostí z 19.a 20 století, které tam byly svezeny z různých koutů Vysočiny. Nachází se v malebné chráněné oblasti Železných hor. Mimo hezkých chaloupek jsou tu k vidění i různé technické památky, staré stroje na obdělávání půdy, nářadí a podobně....Při prohlídce celého okruhu se vám přiblíží vesnický život zemědělců a řemeslníků před více jak 100 lety. Byla jsem ráda že můj návrh byl prima, protože celé rodince se tam moc líbilo. Jako vždy jsem si toho dost nafotila, tak aspoň něco málo sem přidávám.

Při pohledu do obytných místností největšího statku jsem si mohla živě představit jak tehdy velmi skromě  lidé žili. Jistě také měli plno starostí, ale docela jiných než dnešní doba přináší. Po prohlídce celého skanzenu jsme se zastavili hned vedle parkoviště v pěkné roubence - hospůdce U kováře Matěje. Tam jsme se dobře najedli. Po letmém prostudování mapky okolí jsme zjistili, že je to docela blízko do místa, na které mám z dětství krásné prázdninové vzpomínky.  Žádné otálení a jedem, i když moc času na to nemáme. Jen jsme k Libici prosvištěli, škoda, ani jsem  za jízdy nestihla  zahlédnout všechna ta místa, kam jsme s babičkou a bráchou o prázdninách chodívali. Támhle od Štěpánova vidím  Bezděkov, zdá se mi nějaký větší než dříve, aby ne, vždyť ho mám v paměti  sedmdesát let zpátky !  A tamhle na stráni  jsou Leštiny, tam do borového lesa podle sadu třešní jezdila babička s trakařem sbírat šišky do kachlových  kamen na topení a domů se vracela se dvěma plnými pytli, také jsme jí je sbírat pomáhali. A vzpomínka za vzpomínkou prolétne hlavou, támhle loukou přes Kamínek jsme chodili k babiččině sestře do Bezděkova, no a támhle už vidím věž libického kostela a na stráni nad vsí je hřbitov, kam jsme zamířili zastavit se u  hrobů prarodičů, neboť oba moji rodiče  z Libice pocházeli. Dívám se dolů od hřbitova a vybaví se mi jedna z trvale vrytých vzpomínek  když jsme přes louku pěšinkou s babičkou chodívali s kytičkou k dědovu hrobu a v půli té louky byla studánka kde jsme brávali vodu na zalití...Dívám se dolů a přepadá mě sentiment....Od těch dob uplynul dlouhý čas a  tolik se změnilo, ta místa dostala  jinou tvář, jen ty vzpomínky zůstaly stejné.

Teď už není vidět střecha bývalého babiččina domku, na té louce se Libice rozrostla o tolik nových domů, dnes je to  upravený městys se vším všudy a tu bývalou vesnici kde na dvorcích kejhaly husy a z místní pekárny pana Vltavského se linula  libá vůně čerstvého  chleba  a v otevřených vratech kovárny pana Daleckého jsme mohli zahlédnout výheň a okovávání  koně, takovou už ji nikdy neuvidím....Vzpomínky,  ty krásné vzpomínky, i když mi je nikdo neukradne teď zamykám na sedm západů jako jedny z mých nejmilejších pokladů....A řeka Doubravka co za vsí protéká, jen ta se nemění.....