Jako vždy, neodolám....

 V naší rodině je o mně známo, že bez foťáku ani ránu, říkají mi -  kochej se přírodou a pořád nefoť všechno, co jsi už mnohokrát fotila. Jejich náhled na moji posedlost si ale nepřipouštím, kochat se při tom stihnu v pohodě, to dobře vím jen já sama...Moje oči a dušička si užijí,  v prožitcích mi focení vůbec nebrání. A tak si sem opět přidávám něco  co už tu mnohokrát v jiném čase bylo a když se tak dívám do toho Zrcadla,  přesněji zadívám na Zrcadlo, tak prostě neodolám...Další slova jsou zbytečná, v té malé vísce u Kopidlna mají tohle vodní  bohatství. Veliký rybník plný ryb, a co jich tam bude, blížící se výlov to teprve ukáže. 

Stojím na kraji silnice a moje oči bloudí po hladině... A za mými zády mohutná stará lípa, z větve visí provaz a na něm se houpe neposedný kluk. Toho já znám, je to můj vnuk