Jen co se rozednilo  měsíc končil své noční putování a rychle mizel za hradbou lesů, bylo jasné, že bude krásný slunečný den.

A také že byl, oboha bez mráčku, co si přát víc ?

 Naše rodinka se vydala na lesní maliny, které uzrály v kopci nad karlovským nádražím. Byla jsem s nimi ale do kopce jsem se nedrápala, v klídku jsem se kousek prošla a pokoukala cestou bučinami. V těchto místech jsem už dlouho nebyla ale vzpoměla jsem na to, jak jsme na této cestě několikrát, kdysi dávno v dětství, byli s rodiči. 

 Pod naším ořešákem ležela hromada zaschlých vrbových prutů a větví z ostříhaných okrasných keřů. I když nám popelnici na bioodpad každý týden vyvezou, tak je v zápětí hned plná, vše se tam prostě nevejde. Na tu hromadu větví jsem měla už spadeno, chtěla jsem se jí konečně zbavit. Naši mají dost jiné práce a já chci být ještě platná a nezahálet. Naštěstí máme drtičku větví, dobrého pomocníka.

 To je fofr  - v rozběhu je červenec ! Trochu ten čas přibrzdit, to bych chtěla...Plány bych měla, ale nestíhám, čím to asi bude? Ať dělám co dělám, musím se smířit, že to je věkem....Ale ještě jsem ruce do klína nesložila,   zahrada každý den  volá - podívej, tady a tamhle to na tebe čeká, tak hybaj, lenošit se nebude !

 To je náhodička, obě jsme skončila  na stejném místě ! Já jsem si frčelo odkudsi z města a jak tak koukám, ty zase tam !  Tak trochu pokecáme, kdoví kdy nás odsud někdo vysvobodí....Ale co, nakonec je tu docela hezky, žádný kravál jak ve městě, můžem se trochu porozhlédnout, před další jízdou se nadechnout, od úmorné cesty si odpočinout. Ještě že stojíme u kraje příměstské venkovské

Stála tam, dlouhá léta, vedle železniční trati, dávala jistou práci mnoha lidem ze vsi , z města i okolí , hodně toho zažila, byla to slévárna. I můj táta v ní  poznal nelehkou práci , když tam pracoval v  jaderně. Když jsme sem v roce 1946 přišli z vnitrozemí tak jako mnoho jiných skončil v této rozsáhlé fungující fabrice, aby uživil svou rodinu. Jeho snem byla pec pekařská, ale protože

 To nám ještě chybělo, nebo také  - to tu ještě nebylo  -  tohle občas řekneme, když nás překvapí něco nečekaného  a navíc o to vůbec nestojíme... TAK TO NÁM TU JEŠTĚ CHYBĚLO  !!!  vyhrklo ze mne, když jsem v kuchyni zalévala odpolední kávu a při tom se letmo podívala oknem do zahrady.  

 Něco pravdy na tom bude, že názvy některých obcí vznikly odvozením od něčeho podobného tomu, čím se místo vyznačuje. Třeba takový Větrov, leží na návrší nad Frýdlantem a vítr, jak je mu libo, se tam bez zábran prohání.  I Zátiší má trefný název. V klínu lesa palouk u rybníka, lesácký dům, ticho a klídek. Na konci května, na malou chvíli, prostě jen tak  "na čumendu", jsme

 Jednou mě u vody na kámen posadili a řekli  mi - tak se tu žabáku měj ! 

A tak tu celé dny sedím, ba co víc, celé měsíce, jako přikovaný. Hýbat se nemůžu, na všechno kolem poulím jen oči, a jak rád bych do vody na chvíli skočil ! Hej ty tam , u té trávy

 Chtěla jsem se  projet známou cestou k lesu, moje elektrotříkolka "Bertička" už na to čeká, nechce jen tak nečinně stát, také potřebuje občas  provětrat, nesmím ji zanedbávat. Do trika jí moc nedávám, šetřím ji, aby se se mnou při jízdě neudřela, když musí vézt takový