Relaxační projížďka.

 Pod naším ořešákem ležela hromada zaschlých vrbových prutů a větví z ostříhaných okrasných keřů. I když nám popelnici na bioodpad každý týden vyvezou, tak je v zápětí hned plná, vše se tam prostě nevejde. Na tu hromadu větví jsem měla už spadeno, chtěla jsem se jí konečně zbavit. Naši mají dost jiné práce a já chci být ještě platná a nezahálet. Naštěstí máme drtičku větví, dobrého pomocníka. Ta je ale vybíravá, hned každá větev jí pod nos nejede !  Nejradši má jen rovné větve i na jejich tloušťce  záleží. No, zmákla jsem to a když jsem dílo dokončila chtěla jsem se zrelaxovat. Slunko se chýlilo k západu, co takhle projet se na Bertičce? S foťákem na krku, nahoru k lesu,  žádný západ slunka už jsem dlouho "nelovila", co kdyby dneska ? 

Ale žádná scenerie slunečního západu na mne při cestě nečekala, tak pod lesem přes potok a že druhou stranou pojedu pomalu dolů a pokochám se venkovským podvečerem. Když jsem sjela k nohejbalovému hřišti , pořád mě ta vidina lákala,  proto jsem odbočila do luk. 

Riskla jsem to na starou panelovou cestu, kterou si tu kdysi ,za účelem vyvážení hnoje, udělali družstevníci.. No jo,  pamatuji si tu dobu a co v ní bylo, a dnes  tady z toho už nic není, zbyla leda jen ta vzpomínka... 

Vysoká tráva, ještě nepokosená, majitel pozemků nespěchá, asi nepotřebuje seno, natož potom otavu, nebo jen nemá na práci čas ? Kdoví....

Bylo těsně před večerní devátou, ticho a klídek kolem,  odkudsi z trávy jsem zaslechla hlas bažanta a po nedalekých kolejích prosvištěl vlak.

Nebyly žádné mráčky, které by slunce prozářilo, aby to bylo to "pravé ořechové", prostě nebyla podívaná, co jsem si přála pro vyfocení.

I tak jsem se při projížďce zrelaxovala a třeba nějaký zajímavý záběr západu slunka ulovím   někdy jindy a někde jinde, někdy příště.....