Jen co se rozednilo měsíc končil své noční putování a rychle mizel za hradbou lesů, bylo jasné, že bude krásný slunečný den.
A také že byl, oboha bez mráčku, co si přát víc ?
Slunko pálilo celé dopoledne, v odpoledni nabralo ještě víc na síle, a v tom ke mně kdosi přichází na návštěvu. Tiše a nikým nezvaná, kdo asi? No, přece Lenora Zahálková ! Že ji neznáte? Tak jistě tušíte o kom je řeč.....Umí být dotěrná, umí být neodbytná, umí vlézt i do myšlenek, s ní jsem byla jako svázaná..... V patách jsem ji měla téměř celý den a když se mě dosyta nabažila, konečně odtáhla a možná někoho jiného, někde jinde, svou vtíravou návštěvou pádila potěšit. S Lenorou jsem snad celý den proflákala, zato motýli a všechna ta drobotina se na kvítí čile snažila. Z květu na květ, v tom vedru chviličku na jednom a hned na jiném, všichni hodovali jak o život.
Jen se jim nechtělo rozložit křidélka abych si je v celé jejich parádě "cvaknout" mohla. Jen malý mžik a foťák to nestihl, jako natruc mi to dělali. Ale hezká podívaná na to hemžení !
Také rybkám dát něco dobrého, jsou jako dravci, krmení natotata zmizí !
Dvě největší dokážou pozřít najednou celou malou hrstičku, chlamst - mlasknou , mrsknou sebou a hned zmizí pod vodou..