Na Větrově v Zátiší.

 Něco pravdy na tom bude, že názvy některých obcí vznikly odvozením od něčeho podobného tomu, čím se místo vyznačuje. Třeba takový Větrov, leží na návrší nad Frýdlantem a vítr, jak je mu libo, se tam bez zábran prohání.  I Zátiší má trefný název. V klínu lesa palouk u rybníka, lesácký dům, ticho a klídek. Na konci května, na malou chvíli, prostě jen tak  "na čumendu", jsme se tam zastavili, abychom popřáli jedné  dvojici - mladým  snoubencům, ke společné cestě životem. V tento den, pro oba vyjímečný, bylo v Zátiší rušno, ale když jsem se tam neplánovaně mohla podívat o týden déle, tak po svatbě ani stopa, a už jen  skutečné  ticho a klídek kolem...

Ženich a nevěsta s kyticí, ta v krásných bílých šatech a s úsměvem na tváři.  Tak ať se jim společná cesta vydaří, táhnout za jeden provaz, v dobrém i zlém.

Po týdnu jsem tímto místem prošla znovu a mohla si ho lépe prohlédnout.

Zajímavostí zde bylo umístění dvanácti druhů našich různých hornin,  spolu s názvem a podrobnějším popisem. 

Staré stromy, co jsme při cestě oborou viděli, svůj život pro nemoc skončily. A všechno co zažily, všechna tajemství z místa, teď sebou do nenávratna odnesou...