Bylo sobotní dopoledne, 13. února roku 1954. Maminka zrovna umývala dlažbu velké chodby našeho domu když se ve dveřích objevila sousedka Labuťová. "Andulko, nech toho já to dodělám a ty, Lidko, běž za tátou do fabriky, ať mamince zavolá sanitku." Mlhavě si pamatuju, že jsem vzápětí pelášila asi kilometr dlouhou cestou až k vrátnici slévárny, abych vzkaz z domova včas doručila. 

 Také bych nevěřila, kdybych  s naprostou jistotou nevěděla a na vlastní kůži nezažila.....Tohle období je možná pro mnohé studenty tak trochu strašákem, před sebou písemné, ústní a ještě praktické  maturitní zkoušky. Jakou otázku z vybraných předmětů si  pro ústní vytáhnu než usednu na "potítko", budu mít štěstí, zda to z té dlouhé řady bude jedna z těch co bych si

Zima tenkrát a dnes ? -nemíním porovnávat, jen se na chvíli vrátím do dětských let a provětrám truhlici vzpomínek. Když přišla zima a napadl sníh, na  to se děti těšily a venku bývaly jak to šlo. Žádné tablety, mobily, televize, to ani ve snu,holt doba byla jiná...V dnešní době už je kalamita, když trochu víc nasněží...Tenkrát bývaly běžně závěje přes cestu, pamatuju ty hluboké stopy, které

Na Vánoce prožité v dětství se zapomenout nedá, nějaké zážitky v paměti zůstaly, i když jejich skutečná barvitost je  po dlouhé řadě let přece jen trochu setřena....O takových, jaké známe ze současnosti,  o hojnosti všeho a hromadě dárků , se nám tenkrát ani nesnilo. Vánoce bývaly celkem skromné, přesto jsme se vždycky těšili až si smrček ozdobíme a zapálíme barevné svíčky, které jsme

Bylo 11.12.  tak jako dnes i sobota,  ale přesně před padesáti lety.  Zasáhla nás bolestná zpráva jako blesk z nebe, nikdo z nás to nečekal. Po celý den se mi dnes v myšlenkách ta sobota odvíjí snad hodina po hodině.... Otce jsme ráno doprovodili do nemocnice, a  po poledni nám z ní přišel smutný telegram. Náš táta byl na sebe vždycky tvrdý a v práci jako slévárenský dělník