Ztratyanalezy | Ani se věřit nechce....

 Také bych nevěřila, kdybych  s naprostou jistotou nevěděla a na vlastní kůži nezažila.....Tohle období je možná pro mnohé studenty tak trochu strašákem, před sebou písemné, ústní a ještě praktické  maturitní zkoušky. Jakou otázku z vybraných předmětů si  pro ústní vytáhnu než usednu na "potítko", budu mít štěstí, zda to z té dlouhé řady bude jedna z těch co bych si nejvíc přála ? A co mi připraví štěstěna na praktické zkoušce, která proběhne přímo v prostorách na jednom oddělení budoucího pracoviště. Ani se věřit nechce, že jsem dodnes nezapoměla, jaké otázky jsem si z maturitních předmětů vytáhla, ani se věřit nechce, že letos je to už 60 let ! Ale přece jen nějaké malé okénko mám, protože to co bylo v písemných už si nepamatuju, ale pamatuju slova jednoho učitele, který při písemných chodil sem a tam uličkou kolem nás a ostřížím zrakem dozoroval aby někdo náhodou neměl  a nepoužil "tahák". Na jeho  slova, na mou adresu, jsem si vzpoměla ve svém životě mnohokrát.  "  Val.  nemračte se tak, nebo vám ta vráska na čele zůstane napořád..."  I když jsem měla hlavu skloněnou nad archem papíru ,zřejmě si všiml mého urputného soustředění. Mám blbý zvyk že při usilovné činnosti nebo i přemýšlení často vraštím čelo a tak kolmá vráska nad kořenem nosu se mi na čelo už opravdu vryla. Tak si ten profesor, Vohnout se jmenoval, mého soustředění všimnul, naštěstí neviděl, jak se mi při tom "kouří z hlavy" abych tu písemnou poctivě zmákla. A když se za námi naposledy zaklaply školní dveře a v  Pražské ulici našeho města v jedné výloze ještě naše maturitní tablo bylo a my z něj hleděly vstříc budoucnosti, už každá z nás věděla, že úderem 1.7. nastoupíme na své určené pracoviště. Dostaly jsme umístěnku kam bylo potřeba, tak jsme se rozprchly na všechny strany. V téhle malé chvíli vzpomínání na dávné studentské časy jako bych před sebou všechna děvčata viděla,  od školy jsme ale žádný sraz neměly, nevím, zda bych  dnes každou z nich  poznala. I tak si všechna jména s příjmením  pamatuju a k nim se mi vybaví i jejich mladická  tvář. Ani se věřit nechce, že mnohé z nás už nežijí, tak už to v životě chodí...