Na Vánoce prožité v dětství se zapomenout nedá, nějaké zážitky v paměti zůstaly, i když jejich skutečná barvitost je po dlouhé řadě let přece jen trochu setřena....O takových, jaké známe ze současnosti, o hojnosti všeho a hromadě dárků , se nám tenkrát ani nesnilo. Vánoce bývaly celkem skromné, přesto jsme se vždycky těšili až si smrček ozdobíme a zapálíme barevné svíčky, které jsme vždycky vložili do k tomu určených skřipců a ty rozmístili po větvích. Svíčka musela stát rovně, aby z ní vosk příliš nekapal mimo a také být opatrní, aby nám stromeček nezačal hořet. Zapálit svíčky mě moc lákalo, to jsem si vylezla pod oknem na dřevěnou lavici abych dosáhla až nahoru a pak mi maminka někdy říkávala - " dávej pozor, ty seš jako kostelnička. !" - jako bych její slova i teď dobře slyšela... A mohli jsme pod dozorem na stromku zapálit i prskavky, to pak byla ta nejhezčí podívaná. Měli jsme ozdoby - různé motivy z droboučkých vyfouklých korálků, také jsme balili do staniolu kostky cukru a věšeli malá červená jablíčka. Místo čokoládových figurek jsme věšeli barevná sněhová kolečka, která na to maminka kupovala. A aby měl stromek tvar pravidelný o to se táta vždycky postaral. Prostě navrtal kmínek a větvičku umístil do místa, kde tak trochu jehličí chybělo. Asi se nás rodiče neptali, co bychom si od Ježíška přáli, tak jak se ptají dnes, a já si nepamatuju, jestli jsem měla aspoň jedno tajné přání. Věděli jsme, že pod stromkem pro nás něco bude, a i když jsme tušili, že to bude veskrze potřebná věc , bylo to přece jen překvapení. Na žádnou hračku, kterou jsem možná také někdy dostala si opravdu nevzpomínám. Ale knížku jsem vždycky dostala a pamatuju, že když jsem byla asi tak v páté nebo šesté třídě, že mi maminka ušila takovou soupravu - bundu ,u ní napletené manžety, a k tomu i kalhoty. Bylo to z látky, která tak "kousala", že když teď přivřu oči - jako bych ten komplet v těch protkaných barvách, před sebou živě viděla....Ještě jeden štědrovečerní zážitek z truhlice vzpomínek vytáhnu,bylo mi asi tak 15 roků. Pod stromkem veliká krabice s označením, že je pro mne. Když jsem ji pak začala rozbalovat a postupně rozbalovala papírové NIC co bylo uvnitř a došla až na samé dno, našla tam od svého bráchy výstižný vzkaz. TO ČUMĺŠ VIĎ ? No, originální dárek od mého bráchy, tak kdyby náhodou někdo nevěděl co víc ještě darovat, tady je inspirace, která nic nestojí...Stromek jsme mívali ve velké kuchyni, v koutě u okna, jak to bývalo na venkově, kuchyň byla středobodem domácností. A tak jsme se u stromku někdy celá rodina pohromadě i vyfotili. Tatínek upevnil fotoaparát na stativ, nad kamna ,na dřevěnou vidlici sušáku na utěrky něco zavěsil , zapálil to, rychle se k nám připojil, pak to na sušáku a současně ve foťáku blesklo. Pak zbývalo ve tmavé komoře vytáhnout z foťáku cívku s negativem a pustit se do procesu domácí výroby fotografií.
O Vánocích v roce 1954. S upřeným pohledem strnule čekáme, až se na tom sušáku bleskne, při tom se maličko lekneme...
