Smutné výročí.

Bylo 11.12.  tak jako dnes i sobota,  ale přesně před padesáti lety.  Zasáhla nás bolestná zpráva jako blesk z nebe, nikdo z nás to nečekal. Po celý den se mi dnes v myšlenkách ta sobota odvíjí snad hodina po hodině.... Otce jsme ráno doprovodili do nemocnice, a  po poledni nám z ní přišel smutný telegram. Náš táta byl na sebe vždycky tvrdý a v práci jako slévárenský dělník poctivý dříč.  Aby nic nepřecházel a šel včas k lékaři, nevím zda by mě poslechl, ale já už  z našeho domu byla pryč.  Z truhlice vzpomínek, tu dnešní a jednu z těch nejsmutnějších, pouštím ven jen malou škvírkou, a my, už tenkrát dospělé děti, budeme na tátu dál vzpomínat. Jednou z těch vzpomínek hmatatelných jsou jeho obrázky, které pro své potěšení maloval. Čtyři doma od něj mám, a pro mne mají cenu zlata, je v nich otcův rukopis.

Dva sem přidám na ukázku, ale vybrala jsem špatný úhel při focení.  V záběru jsou světlá místa,ale to na obrazech není.