Jedna nezapomenutelná...

 Bylo sobotní dopoledne, 13. února roku 1954. Maminka zrovna umývala dlažbu velké chodby našeho domu když se ve dveřích objevila sousedka Labuťová. "Andulko, nech toho já to dodělám a ty, Lidko, běž za tátou do fabriky, ať mamince zavolá sanitku." Mlhavě si pamatuju, že jsem vzápětí pelášila asi kilometr dlouhou cestou až k vrátnici slévárny, abych vzkaz z domova včas doručila.  Když jsem pádila  do mírného kopečka kolem křovin na "Kolcáku" a pak dál zasněženou cestou až k fabrice, je s podivem, že jsem si něčeho všimla.  Taková  nicotnost,  červené fáborky, zřejmě  nastříhané  z krepáku, které vlály ve větvích  podle lyžařské stopy v hlubokém sněhu přes louku. Je s podivem, že tohle si pamatuju dobře ale co se pak  v tom dni dál do večera dělo, to se mi nějak z paměti vykouřilo. A na druhý den už jsem věděla radostnou novinu že se v té hektické sobotě  narodila malá sestřička, ze tří sester ta nejmladší. Pamatuji, že na týden k nám přijela teta, tatínkova sestra, aby maminku v domě zastoupila. A co mi  ještě v paměti utkvělo? Reakce mého brášky.  Zase holka !! - tenkrát prohlásil......