Zimní radovánky.

Zima tenkrát a dnes ? -nemíním porovnávat, jen se na chvíli vrátím do dětských let a provětrám truhlici vzpomínek. Když přišla zima a napadl sníh, na  to se děti těšily a venku bývaly jak to šlo. Žádné tablety, mobily, televize, to ani ve snu,holt doba byla jiná...V dnešní době už je kalamita, když trochu víc nasněží...Tenkrát bývaly běžně závěje přes cestu, pamatuju ty hluboké stopy, které prošlápli místní lidé po páté ranní,  cestou na šichtu do slévárny. Jedním z nich býval  i náš táta. V jejich stopách se brodily děti do školy, dřív než cesty protáhlo jediné koňské spřežení s pluhem v jejich závěsu. A my, děti, jsme si užívaly různých zimních radovánek,  většinou na dosah domova, aby bylo blízko do tepla když  už jsme hodně promrzly. Všichni jsem se vozili na sáňkách, nebo na lyžích domácí výroby a na potoce  jsme se klouzali na ledu nebo pokoušeli jezdit na "šlajfkách". Na lyžích jsme někdy sjížděli mírný svah od "zákopů" směrem k potoku. Jindy jsme dělali panáky - to jsme sebou plácli do hlubokého sněhu v rozpažení na záda. Potom  jsme bývali jako sněhuláci a mnohdy než jsme došli domů, nám  na nohavicích tepláků visely zmrzlé sněhové korálky. Tenkrát měly tepláky širší nohavice  dole stažené gumičkou, a když se přetáhly přes boty, to se těm "korálkům" náramně hodilo. Byli jsme skromní, nevzpomínám si, že by někdo měl oteplováky, stačily tepláky, bunda, něco na hlavu , občas i šála, ale palčáky, většinou doma pletené být musely.  Umíte si vůbec představit, jak  jsme se  v mokrých rukavicích a skoro na rampouch zmrzlí vždycky domů vraceli?

   Jak se tak na tuto historickou fotku dívám, zavanul ke mně čas dětství,  možná bych se na chvilku do něj ještě vrátila.. Ale nesměla bych vidět a ani vědět, jaký je  svět dnešní,  ten už není tak prostý a skromný, ale blahobytný.