Jen tak, na úvod mého dnešního povídání .... O děti se nejedná, to je jasné, i když právě teď se mi připomělo, že se u nás před mnoha lety čtyřčata opravdu narodila. Možná, že se v té době na některém svatebním blahopřání mimo jiné objevilo toto :  Kutnohorská čtyřčata, udivila svět, nenechte se zahanbit, mějte jich hned pět !  Před pěti týdny čtyřčata "povila" venkovní

 Zlákalo mě vyjet si k večeru na Bertičce, ale kam?  Žádné dlouhé rozmýšlení,  pojedu k Rusáku/zajatecký hřbitov z 1. sv. války/, odtud bývá  na západ sluníčka dobrý výhled. Dojela jsem a  v tichém podvečeru mě chvíle rozjímání vrátila do dětských let...kde jsou ty časy, kdy jsem kousek odtud vyrůstala a tohle místo dobře znala ? 

Vrchol Císařského kamene leží již na území města Liberec, přesto je tento kopec odjakživa "domácí horou" lidí z  Milířů a Rádla.  Roku 1778 kopec , tehdy nazývaný Špičák, v očekávání konfliktu s Pruskem obsadila rakouská armáda a vybudovala zde opevnění. Na inspekci se sem opakovaně zastavil i samotný císař Josef II. A to v květnu, červnu a září roku 1778 a naposledy ještě v

 Aby nadpis někoho nezmátl - nedívala jsem se do zrcadla, to bych nic hezkého nespatřila... ale příjemnou chvíli jsem věnovala pohledu na Zrcadlo, což je rybník v jedné malé vísce u Kopidlna. Při návštěvě u mé sestry ho vždy pohledem pohladím...

 To bych nebyla já, abych se nechlubila ! Vím, že vychloubání je blbá vlastnost.... to moje dnešní "chlubení" je jen projevem radosti nad výsledkem mého snažení. Rok co rok se to opakuje, naseju semínka, starám se a opečovávám, a tak dál, a tak dál...co to přináší, nechci podrobně popisovat, kdo to zná, tak sám dobře ví.....

 Koš plný hub to bývá nadělení, ale o houbách dnes nebude řeč. V lese je sucho, tak nerostou...V naší kůlně máme  proutěných košíků v různých velikostech několik a tenhle, co většinou nečinně jen tak v regálu leží,  najednou našel uplatnění.  Zalíbil se venkovní kočce Sisině, o které už jsem letos v květnu psala, jak se s prvními provomájovými koťaty objevila  v slepičí

 Jen co se rozednilo  měsíc končil své noční putování a rychle mizel za hradbou lesů, bylo jasné, že bude krásný slunečný den.

A také že byl, oboha bez mráčku, co si přát víc ?

 Naše rodinka se vydala na lesní maliny, které uzrály v kopci nad karlovským nádražím. Byla jsem s nimi ale do kopce jsem se nedrápala, v klídku jsem se kousek prošla a pokoukala cestou bučinami. V těchto místech jsem už dlouho nebyla ale vzpoměla jsem na to, jak jsme na této cestě několikrát, kdysi dávno v dětství, byli s rodiči. 

 Pod naším ořešákem ležela hromada zaschlých vrbových prutů a větví z ostříhaných okrasných keřů. I když nám popelnici na bioodpad každý týden vyvezou, tak je v zápětí hned plná, vše se tam prostě nevejde. Na tu hromadu větví jsem měla už spadeno, chtěla jsem se jí konečně zbavit. Naši mají dost jiné práce a já chci být ještě platná a nezahálet. Naštěstí máme drtičku větví, dobrého pomocníka.

 To je fofr  - v rozběhu je červenec ! Trochu ten čas přibrzdit, to bych chtěla...Plány bych měla, ale nestíhám, čím to asi bude? Ať dělám co dělám, musím se smířit, že to je věkem....Ale ještě jsem ruce do klína nesložila,   zahrada každý den  volá - podívej, tady a tamhle to na tebe čeká, tak hybaj, lenošit se nebude !