Budiž teplo...

Říká se -  - budiž světlo, to žádný problém pro nikoho doma  není, stiskneš vypinač a je to !  Ovšem vyřknout - budiž teplo, ať je v pohodlí domova bez námahy , no jistě, že proto musíš do kapsy  sáhnout jen hlouběji. Představa, že bych, jak se říká, jen tak luskla prsty  a měla doma teplíčko,  tak ta  mě ráno vrhla zpět do reality. Venku mrzne až praští, tak se snaž, nebo se doma neohřeješ...Tak šup na sebe něco pracovního, přece nechceš být  od popele a od sazí jako  pekelnice umouněná !  Na to je potřeba určitý cvik.  Různých úkonů  je kolem dost, a pak když se v kotli oheň naplno rozhoří , když v jeho útrobách praská suché dřevo a  žíznivé plameny ho hladově olizují,  to je takový zasloužený "kotelnický koncert", který v té chvíli poslouchám ráda... Ještě vynesu popel ze včerejška, nasypu vrchovatě uhlí, co bych k tomu povídala  víc,  tak jen  budiž teplo, zadarmo to nikde není....Jen tak mi do mysli přilétla  vzpomínka na topnou sezonu z mých studentských let. Tenkrát  ústřední topení v té škole nebylo, místo něj v učebnách bytelná vysoká  železná kamna.  Jako by to včera bylo, vidím nenápadného a nemluvného pána, školníka Horáka. V průběhu vyučovací hodiny se otevřeou dveře, pan školník tiše nakráčí dovnitř přímo ke kamnům, nahoře otevře dvířka, zdvihne plný uhlák , nasype uhlí,  a jak tiše přišel , tak tiše odejde. . K tomu se váže   ještě jedna úsměvná vzpomínka, jak jsem se kvůli uhlí z hodiny tělocviku několikrát dobrovoleně ulila. Profesorka Školová, která nás  na tělocvik měla,  mne pokaždé vyslala ke školníkovi jako pomocníka.  Při kraji schodiště byla ve zdi šachta a na každém poschodí měla otvírací okénko.  Za pomoci silného provazu a kladky bylo nutné nahoru plné uhláky vytahat a z těch okének nahoře odebrat. Jak by to mohl jeden postarší mužský sám zvládnout ? To dá rozum, že ne.  A  kromě několika profesorů, ve škole  žádný jiný mužský !  Když  ten los pomoci padl na mne, výhra byla pokaždé jistá, vždyť u těch okének to tak  velká námaha  nebyla.  Možná mi i některá děvčata v koutku duše záviděla, že jsem se z drezůry v "těláku" ulila.. No jo, no, já byla holka z vesnice, z domova vedená k práci,  a taky  žádná křehotinka, to tenkrát Školová   dozajista věděla...