Jedeme na malý výlet do Jizerek, pojeď s námi, nabídl mi syn. Slunečné květnové odpoledne mě k výletu samozřejmě zlákalo, popadla jsem foťák, obě hole, bez kterých už to bohužel nejde a šup, už natěšená sedám do auta. Rodinka měla za svůj cíl soutok Jizerky s Jizerou. Tam už jsem byla třikrát, ne že bych tam znovu nechtěla, ale brzdou jsou mi bolavá kolena, proto jsem se rozhodla jít sama jiným směrem, pohodlně procházkou po Promenádní cestě, s cílem dojít na rozcestí U bunkru a potom se stejnou cestou vrátit zpátky na parkoviště, že mi i takové provětrání na čistém horském vzduchu a pokochání vším co cestou spatřím, úplně postačí. Přece je lepší aspoň něco z toho, než vůbec NIC ! Tak jsem si pochodovala svým šnečím tempem a kochala se, a kochala...
Jsem na místě a rozhodnu se, že půjdu cestou dolů, na osadu Jizerku. Není co řešit, tu cestu znám.
Cesta byla méně pohodlná a více z kopečka, když jsem se tak rozhodla, tak to přece dám ! Třeba nám to navzájem vyjde, že se ve stejný čas dole na osadě sejdeme. A vyšlo nám to, sešli jsme se, ani jsme si volat nemuseli, cestou od soutoku signál stejně neměli.
Před sebou Bukovec a malá vzpomínka se mi hned mihne. To jak jsme se spolu s mojí sestrou obě drápaly až na vrchol, i když takhle se Bukovec tváří jen jako nějaký kopeček. Pak nás čekala táhlá cesta z údolí osady až za návrší, na parkoviště. Na druhém konci osady už rozkvétaly narcisy okolo Hnojového domu. Tentokrát jsem tu záplavu květů neviděla, nevadí, třeba se mi poštěstí ještě někdy příště....
Horská louka ještě nebyla do zeleně zcela probuzená, ale místy už v ní žlutě zářily trsy blatouchů. Všimla jsem si, že tam asi brzo pokvetou upolíny, i tohle bych tam uvidět někdy chtěla...
Dosud neolistěná jeřabina, jéje, kolikrát jsem ji osamělou, stojící na stráži u cesty, kolikrát jsem ji cestou očima pohladila....a ještě pár metrů nám zbývá než dojdeme na parkoviště. Nakonec přidávám jen k nahlédnutí jak asi ta narcisová louka teď kvete, takhle jsem si ji "zvěčnila" v květnu 2019
