O Zrcadlu jsem tu už mnohokrát psala, a tak je tomu i dnes, že si příjemnou poslední březnovou sobotu chci opět zaznamenat. Moje sestra má Zrcadlo na očích denně, ale takové, ve kterém se shlíží pouze obloha. Byla jsem u sestry na návštěvě, tak jsem se se Zrcadlem jako vždy pozdravila....
Vodní hladinu čeřilo povětří, chvíli jsem postála a kochala se ...Poblíž byl párek labutí.
Za chvilku šup sehraně hlavou pod hladinu, napadlo mě, že jsou jako dvě akvabely.....
Vítr sílil čím dál víc, ale při krátké procházce dvě sestry, neodfouknul když spolu zašly ke hrobu na hřbitov.
Silnice s krásným hladkým povrchem vedoucí dál až nahoru k listnatému lesu, to by byla jízda, tady bych si s Bertičkou užila, ani jeden hrbolek, ani dírka, to by byla paráda ! To bych v pohodičce frčela až k lesu...no jo, to jsem se představou maličko zasnila....
Dlouhá léta stojí tu hruška o samotě, času stále odolává, nejdu kolem bez povšimnutí, pohledem ji "pozdravím".
Všude kolem pole, pro voňavé obilí, kukuřici a zářivé slunečnice, to mi u nás v nejbližším okolí krajského města moc chybí, na to jen vzpomínky zůstaly....
Všude kolem taková rovina žádné kopce jako u nás, ale mraky jsou všude stejné
Tady vše rozkvétá o něco dříve než u nás na severu, také se dočkáme ! Jenže dnes jsme se dočkali nového sněhu, a že s ním nahoře nešetřili ! ! !
Polštářek fialek má nezlomnou sílu, k životu stačí jen malá spára mezi kameny.
Jen co jsme se z procházky vrátily a daly si doma kávu, tak začaly padat kroupy, ale jen krátce, na zemi ležet nezůstaly a za chvilku zase vykouklo sluníčko. Tak zase někdy příště, tady v jiném kraji....