Šup sem, šup tam...

 Podzimní dny letí neúprosně vpřed a já jsem v nich v jednom kole. Šup sem, šup tam, tak mi to připadá,  a stejně hotové není vše co bych chtěla...Teď už sama vím, že  v mnohém případě je pravdou, když v důchodu někdo řekne  -  den je moc krátký, nestačí mi čas.... čím to asi bude ?  Mně je to jasné, moc dobře vím, dál už nebudu rozvádět...Prostě šup sem, šup tam, pořád se jede, soukolí už často skřípe, chtělo by to generálku a něčím promazat...jenže člověk  není stroj. Nakonec proč ne, promazat se také můžem, zevně, vnitřně, jak libo....na bolavé klouby mastí, nebo na zahřátí "namazat" se v útrobách.  Ne vážně, čas letí jako splašený, nestíhám, nestíhám...

Svůj úkol úspěšně dotáhnout až do konce nestihla ani rajčata.  Ale přesto se pilně snažila a celé léto nás bohatě zásobila. První šediváček na střeše skleníku signalizoval, že už přišel jejich konec. Zbytek jsem tedy otrhala, možná že přikryté v krabici ještě některá z nich "dojdou".

A tady jsou papriky. Tyhle pálivky fakt nemusím, tak proč je pěstuju ? Proč, no protože mi to nedá a  nakonec ve sklenici naložené, vím komu z rodinky přijdou k chuti.

Šup sem, šup tam a zase jablka !  I když nemívám noci bezesné, divím se, že se mi o jablíčkách zatím ani nezdá. Letos je jich požehnaně a té práce kolem aby vniveč nic nepřišlo. Otrhat, přebrat a uložit na zimu, nasušit křížaly, nastrouhat do sklenic k zavaření, a pak už jen zbývá péct štrůdly, na to bude zásob až do alelujá, jako pro celý regiment ...

Abych tu nemlela pořád jen o samém snažení jak se zásobit z vlastní zahrady, tak šup sem, šup tam odskočíme si ještě do lesa. Tam ja krásně a na podzim když rostou houby to má člověk ještě víc potěšení.

A když najdu, neraduju se jediná, i druzí se v lese radují ....

Od kraje lesa jsem se zadívala na důvěrně známé panorama a to mi připomělo můj nedávný vyhlídkový let. Teď si to panorama ve dvou obrázcích ještě připomenu.

První od lesa a druhé z výšky.  Pro porovnání byly oba záběry pořízeny kolem páté hodiny odpoledne.