Co přichází, to beru...

 Přiznávám, že plnit moje předsevzetí občas vezme jiný směr. Když mi  lákavá nabídka  vstoupí do původního plánu, tak ji  neodmítám a ráda ji beru, vždyť pánem svého času jsem jen já a jen sama sobě se zodpovídám k jakým činnostem jsem svůj čas použila....V minulém týdnu jednoho odpoledne kdy se počasí maličko umoudřilo jsem začala česat jablka. Trhám ze země, kam dosáhnu, kam ne, použiju na tyči připevněný látkový sáček.

Mám plnou první bedýnku, chystám se na další a z kapsy se mi ozve mobil. "Mamko, nechceš se mnou na malý výlet? Mám nějakou práci tak na hodinku, na jedné chalupě pod Kozákovem ." Má ji tam jeden známý z jeho pracoviště a všestranné šikovnosti mého synka chtěl využít. "Tak ještě jedu do Bauhausu koupit potřebné a jsem za čtvrthodinu u tebe ". Změna plánu, byl to fofr, jablka počkají na druhý den !  Hodím sebou a po chvíli připravená už stepuju u branky. Už jenom projížďka  je pro mne lákavá, když v pohodě můžu pozorovat ubíhající krajinu . Když jsme k osamocené chalupě na stráni dorazili syn se pustil do práce a já se prošla o kousek dál abych se po kraji rozhlédla. Špička rozhledny Kozákov se ztrácela mezi stromy ale  jako na dlani se v údolí tyčily Trosky. Postála jsem a dívala se a dívala.. Za mými zády velká ohrada pastviny až k lesu, podvečerní klid, dole za hradbou stromů už se ke spánku slunko pomalu chystalo a někde nedaleko , i když pastvina byla osiřelá, táhle zabučela kráva. Tak obyčejná chvíle někde venku, a pro mne taková idylka ! Oči se pasou, a  duše pookřeje....prostě já to tak v přírodě cítím a pokaždé mám....

A následující den jako přes kopírák. Opět jsem pod jabloní se stejným úmyslem, trhat jablka. Sestra mi v tom dovezla sazeničky zimního pórku k vysázení a že jestli chci s nimi na chvíli do lesa. Jasně že chci, zahodím česáček a od práce prchám. Jen jsem popadla nožík, co kdybych v lese nějakou houbu našla a pak, do čeho ji dám? Když musím s holemi, a  třetí ruku pro košíček nemám...ale i tak si umím poradit. V lese jsme prošli známá místa, a já při tom tiše vzpomínala na společné houbaření s mým mužem, na ten čas, co se už nevrátí ale ve vzpomínkách jako živý stále zůstává...

Tak jsem ta jablka odsunula na další den, ale opět jsem plán nesplnila.

Naštěstí jen na mně ta starost nevisí. I když zrovna ne s nadšením se i zbytek rodiny zapojí aby se ovoce otrhalo. V sobotu, jen tak, pro celou rodinu padla otázka, ale z mých úst opravdu nebyla - Nekouknem se do lesa, třeba nahoru, na Výpřež? Třeba tam houby budou.   Tak se po obědě jednohlasně rozhodlo, že jablíčka  nám neutečou a na neděli počkají.

.Zaparkovali jsme na Výpřeži a pustili se do lesa, ale nikde ani prašivka. 

To přelézání větví v nerovném terénu jsem nakonec vzdala, našla jsem jediný prťavý podhříbek a nic víc ! Tak jsem si sem tam cvakla cestou  aspoň obrázek.

Když jsme se vraceli, sešli jsme na jinou lesní cestu co nás nakonec záludně "vyvrhla" na silnici přes Ještěd. Zpátky do lesa jsme jít nechtěli, tak jsme po ní mašírovali asi kilometr, ve stoupání a zatáčkách až na Výpřež. V současné době je silnice v opravě, a provoz řízený semaforem, tak  se šlo bezpečně.

Došli jsme k ukazateli na Výpřeži, ale ne on, to jen já se kymácela po té námaze.... 

A vrcholek Ještědu byl pod modrou klenbou téměř nadosah, asi tam  tak živo nebylo jak při hezkém počasí bývá, teď na dlouhou dobu se lanovkou nahoru už nikdo nevyveze.Takovou smršť neplánovaného jsem ve třech dnech měla, teď už bych mohla své plány uskutečnit. A nebo ne, plánovat nebudu, co přijde, to bude....