Mám radost...

 Kdo se neumí radovat i z maličkostí? Takový člověk na světe jistě není, každému z nás život přinese radostí, stačí si to uvědomit...A já měla radost velikánskou když jsem zjistila, že náš ořech kvete !  Jistě si řeknete, bóže, žádný zázrak, co je na tom divného, taková banalita ! Ale já se raduju jako malé dítě, co je nadšené z něčeho, co si moc a moc přálo, a to přání je konečně splněno. Jenže já už dávno, dávno z dětských bot vyrostla, ale jako děcko se teď tolik  raduju,  abych to nakonec nezakřikla....

Ten ořech má svoji historii, no, jako víc stromů a keřů u našeho domu, všechno to jsou takové moje "děti", proto je mám ráda...A tenhle ořech má za sebou hodně dlouhou cestu, než přišel k rozumu, že je čas plodit..Před dvaceti lety jsem na kompostě zahlédla maličký proutek semenáčku, asi ptáci tam ořech zanesli,  a tady jeho dlouhá cesta začala. Vsadila jsem ho do velkého květníku a po čase přišlo na roubování. Rouby z "papíráku"  dodala moje sestra, pod vedením mého muže roubovala šikovná snacha, a úspěšně. Pak už osud malého stromečku zůstal  v mých rukách když jsem ho ještě nějaký čas ve studeném skleníku hýčkala. Když už mu v nádobě těsno bylo, chtěla  jsem ho vysadit, avšak nikdo neporadil kam. Na naší zahradě už vhodné místo nebylo, tak babo raď ! No, nakonec jsem ho vsadila dle svého uvážení..  Stromek rostl do výšky, košatil do šířky, ale vytoužené ořechy pořád NIKDE !  V posledních letech už jsem mu promlouvala do duše  - "hele, to mi děláš naschvál ? proč děláš drahoty když víš, že bych se tvých krásných a chutných plodů konečně dožít chtěla.." už jsem se při těch tichých prosbách občas i rouhala - "to asi dřív umřu, než  plodit budeš..."  No vida, a já se teď raduju, že jsem naživu, a ten ořešák ? - jo, už jsem ve větvích zahlédla zelené kuličky, to je radost převeliká....