Podzimní čas.

 Mám ráda probouzení jara, mám ráda i čas podzimní. Když přijde babí léto , poté se barevnost přírody  postupně mění. Když je obloha blankytná a ne smutně šedá, když nejsou mlhy a častý déšť, když  poslední  kvítí první nedočkavý mrazík nespálí, když  studený vítr zlátnoucí šat stromům divoce neserve, když  dolů slunko přátelsky shlíží, to je ten pravý podzim, co mívám ráda. Ovšem, je to jen přání, realita bývá jiná. Letos, zdá se mi, snad ani řádné babí léto nebylo, nebo že bych si jen nevšimla? Možná sem tam se jeho  záblesk  rychle  mihnul,  mezi častými kapkami deště. V tomto týdnu se umoudřila jen středa, od rána až do večera nás i slunkem potěšila...

I motýla slunko z úkrytu vytáhlo na poslední rozloučení.

Žlutá keřová růže Rugelda rozkvétá v podzimu znova. Po jarním sestřihu její výhony  přes léto vyrostou  do výšky.. Věřte, nevěřte, tento podzimní výhon má zhruba  dvaapůl metru.

Vděčná listopádka, jedna z podzimních stálic, kterou mám ve veliké květinové míse.  Až  skončí její úkol - zdobit okolí domu,  k zimnímu spánku  poputuje do studeného skleníku.  Tam  se do teplého "kabátku" schová,  aby mi neumrzla.