Ztratyanalezy | Jak to vidím dnes....

Před více jak třiceti lety:   "Kluci, když bude slunečno, skočte do sadu rozházet kupky sena, ať to stihne proschnout..." téměř jako rozkaz zněla moje slova, když jsem  to před  odchodem do práce mým synům sdělila. Jistě k jejich nelibosti, ale najevo ji nedali. Byli zvyklí pomáhat,  frfňat kvůli práci v naší rodině nebylo zvykem. Ten sad, o němž je řeč, nebyl naším majetkem, ale před více jak šedesáti lety ho založilo pár místních nadšenců. Jeden z nich, bez náhrady,  k tomuto účelu  poskytnul svůj vlastní pozemek  nemalé rozlohy.. V těch dobách byl ve vsi založen spolek zahrádkářů, proto se  na té  parcele  vysadily malé stromky, roubovaly podnože, a v pěstitelské  činnosti si členové spolku navzájem vyměňovali své zkušenosti. Už  nevím proč, už je to víc jak 40 let, když jsem do spolku také  vstoupila.  Ve společném sadě bylo každý rok plno práce, kterou  každý ovocnář zná.  Nejtěžším úkolem bylo  pod řadani stromků  vysekávat trávu a následně ji usušit. Seno jsme dávali do výkupu a za utržené peníze jezdili na tématické zájezdy,  například do známé šlechtitelské stanice v Holovousích, abychom se  navnadili a trochu i  přiučili.  Všichni, co stáli u zrodu spolku, jak šel čas,  postupně stářím  umírali až nás na práci v sadě zbylo jen pět. Vše zvládat  začalo být téměř neúnosné. Navíc, na  vlastních zahradách  jsme měli sami práce až až...   V devadesátých letech nám trn z paty vytrhl  dárcův potomek, když  žádal pozemek vrátit zpět.  Když jsme se vzrostlého sadu nakonec zbavili, byla to úleva.  Pozemek majitel hned  prodal a od té doby je původní sad zpustlý a neudržovaný, nikdo se o něj nestará.  Kdo ví, komu dnes skutečně  patří. Zbylo nás ve spolku tak málo ale na  místech, Pozemkovým fondem určených,  v obci vznikly čtyři zahrádkářské osady.  Pro získání parcelky se zájemci museli stát členy Českého svazu zahrádkářů.  Naše základna tím vzrostla téměř na 50 členů. Nikdo z nich nebyl místní, byli to lidé  z městských paneláků. Díky snaze a starání předsedy a členů výboru organisace se podařilo zajistit  od Pozemkového fondu odkoupení do vlastnictví samotným osadníkům. Na vlastní kůži jsem poznala, co starostí s tím bylo, neboť jsem byla jedním z členů výboru a jsem jím dodnes.. Jistě si umíte představit, možná to i znáte, že když jde  o neplacenou  "funkci" v jakémkoliv spolku, nikdo se do ní dobrovolně nehrne. Je lepší "dělat mrtvého brouka", ať se toho ujme někdo jiný... Trochu to moje povídání zkrátím a uzavřu tím, jak to vidím dnes. Teď víc jak jindy je naše organisace zahrádkářů jak potápějící se Titanik. Jeho posádka - 4 členové výboru, jako kapitán -dlouholetý  předseda ve věku 85 let, a tři jeho pomocníci, všichni starší 70 let. A  pasažéři - ostatní členové spolku se s námi vezou  a  lodní lístek - členský příspěvek, už někteří zaplatit nechtějí.. "Mami, že se na to nevykašleš, co z toho máš, akorát starosti", říká mi syn. Vím že má pravdu, v duchu s ním souhlasím.