A jedeme dál...

V novém roce jedeme dál, co nám asi přinese a  co  za rohem číhá na každého z nás?  Možná je lepší nevědět...

Po dlouhé době sem natěšeně zavítám a kam se  všichni mí přátelé poděli? Jako by se po nich slehla zem...Jak ráda jsem si od nich uždibovala trochu té jejich mladické energie, měla jsem pocit, že si u nich  "dobíjím své slábnoucí baterie". Tak ať jste kde jste, přeji vám, ať se vám daří co nejvíc úspěšně.  I já jsem se nějak  odmlčela, aniž bych  v plánu měla, možná proto, že už jsem nemohla přidávat fotky z přírody, které mnohdy řekly víc než slova.  Přiznám, že jsem přešla jinam, je to ale bez obrázků, zatím mě to baví. Nic mimořádného se u mne neděje, jen jsem zase o rok starší. Ale to máme všichni spravedlivě stejné.  Tak aspoň něco sem dám, jen úsměvnou zmínku o  listopadové  svatomartinské jízdě. No to byl zážitek plný adrenalinu. Nebudu to příliš rozvádět do podrobností, tahle akce byla pořadatelem  připravená záludně. Syn mě postavil před hotovou věc -  mami, jedeš s námi a budeš mi dělat navigátora. "Tak jedu", nakonec souhlasím. "Ale navigovat  nebudu.". Na startu jsme zaujali svoje místa v autě, syn řidič, vedle něj jako navigátorka jeho žena, já s vnučkou vzadu. Tedy ten plánek co dostali navigátoři, to bylo hotové bludiště a aby nikdo cestou nešvindloval a trať si nějak neulehčil a nekrátil, musely se cestou ještě sledovat a zapisovat určité zadané body v místech, což bylo někdy i přehlédnutelné. Takže babča a vnučka oči ve střehu a jak jedna či druhá ten bod zahlédla, to nad úspěchem bylo radosti! Prokličkovali jsme danými ulicemi našeho města, a pak příměstskou krajinou, trochu  bloudili v Jablonci a pak už to šlo docela dobře až do cíle. Ten byl Na Stráži nedaleko Rokytnice nad Jizerou. Ale některé úseky v otevřené krajině byly jak se říká "na zabití".Když jsme sjížděli krátký ale strmý úsek, spíš takové vymleté koryto plné kamení, měla jsem pocit že se ve chvilce převrátíme na bok, tak jsem se skoro se zatajeným dechem naklonila na druhou stranu. "Mami, co je, proč se tak nakláníš a třeštíš oči?" smál se syn.  "To abychom se nepřevrátili, tak vyvažuju", byla moje reakce. Bylo by to ještě na dlouhé povídání o zážitcích z této jízdy, posádek bylo hodně a v cíli nás čekala martinská husa s knedlíkem a zelím. Potom po sečtení všech získaných bodů  posádek co v určený čas do cíle dojely, bylo  závěrečné vyhodnocení. A jak jsme dopadli ? Sláva vítězům a čest poraženým!  No jo no, my jsme skončili na posledním místě ale naši k tomu dostali aspoň pochvalu, že sebou vzali i maminku.  Já tam byla fakt jediná stará babka.  "Příští rok pojedem znovu, počítáme s tebou" řekl mi nakonec syn.