Shrnutí měsíce června.

Dny měsíce června prolétly jako proud vody protékající  z plné dlaně mezi prsty. Tak jako ta voda se nedaly ani na chvíli  zastavit...Někdo by mi mohl oponovat, že mám přece času dost, že skoro nic nemusím, že si můžu v důchodu  podle svého lebedit, nikam nespěchat....A mně se přesto zdá, že čas letí čím dál víc rychleji. Čím to je, to vím moc dobře sama a jistě je nás v mé věkové kategorii mnohem víc, kteří tu závratnou rychlost dní vnímají ze stejných důvodů  jako já... Tak dost rozjímaní  "o nesmrtelnosti chrousta" a raději se zmíním co jsem v červnu zažila. Tentokrát o své zahrádkářské zálibě moc nenapíšu, ono je to prakticky rok co rok stejné. Už mi začala červenat první rajčata ve skleníku, réva je letos k mé velké radosti obalená, protože nepomrzla. Růže kvetou na plné pecky a stromeček muchovníku, kterému zřejmě hryzec v zemi zničil téměř všechny   kořeny, ten se mi asi podařilo zachránit. Přesadila jsem ho do kbelíku, dala mu šanci, buď a nebo, a už to tak vypadá, že se k životu probudil.

Bylo také pár výletů,a ty mi moje všední dny  tak nějak zpestřily. Opět musím podotknout, že bych se ráda s vámi podělila o nějaký obrázek  co jsem si při tom vyfotila, ale přidat ho, jak jsem dříve mohla, už sem nejde. A myslím, že obrázky napoví více než slova. Prošla jsem se krásnými bučinami k vyhlídce na Martinské stěně, která je ukrytá  v lesích nad naším městem. Krásnou přírodní scenerii jsem  fotila jako posedlá. Francouzské hole, které bohužel na výletech potřebuji, při tom musely pokaždé k zemi. "Já z tebe nemůžu" říkala mi moje mladší sestra, " ty s nimi při focení  bouchneš o zem, proč si na nich neuděláš poutka na zavěšení?"  Nejsou to trekovky a já  se ale pro "francky"ohnu k zemi bez problémů. Co také dělat,  když potřebuju volné ruce na focení a zrovna na dosah pro  opření holí nic není. Také jsem absolvovala dvouhodinovou plavbu po Vltavě,byl to nečekaný dárek k mým loňským kulatinám. Počasí bylo přímo výstavní, pokoukání moc pěkné a fotek hromada. Dostala jsem se také k Průrvě na Ploučnici, kde bylo v ten den pořádně živo. Vodáci tam po řece samotnou průrvu sjížděli ale vody tam bylo nějak  méně.  Plně obsazené kánoe průrvu ucpávaly a při tom bylo veselo. Hezká podívaná jak si to všichni radostně užívali a na klidném toku říčky odplouvali dál. A u nás nahoře  v lese už rozkvetly krásné fialové náprstníky, je tam takové místo podle cesty, nádherné pokoukání v lesní tišině. Kdybych mohla, hned bych se s vámi o ně podělila. V té záplavě fialových jsem zahlédla i jeden bílý. Ty běžné, v žluté barvě, tam v tom místě vůbec nerostou. Za nimi se musí o kus dál. Třeba ke skokanským můstkům nebo pod lanovou dráhu na úpatí Ještědu. Občas se projedu na  mé tříkolové "Bertičce" co je na elektrický pohon. Nejraději v podvečer, takové kolečko  naší vsí nahoru k lesu,  a cestou se jen tak kochám... Jen musím dávat pozor na výmoly, ale o místech kde na mne číhají už vím. Tak se všichni mějte a letní dny si podle svých možností hezky užijte a tady zas někdy příště.