V závěru měsíce května.

 Po delší době nakukuji co je tu nového. Kdo z mých příznivců sem ještě píše a kdo se odmlčel tak jako já.  Květen je u konce a  podle mého soudu se příliš nevydařil, tedy myslím tím to vrtkavé a nestálé počasí. Jako každý rok zjara, se my, milovníci zahrádek a veškeré zeleně kolem domu, nemůžeme dočkat až do dlaně vezmeme trochu té  zemské hroudy a prsty ji promneme.  A už plánujem co kdy a kde zasejeme, zasadíme, už nás to chytá a  nemáme stání příliš vyčkávat. Jo, ono to vyznívá jako že já sama jsem bůhvíjak schopná se do všech těch činností vrhnout, no vidět byste mě při tom měli,  možná i slimák po dešti by byl rychlejší...Ale nevzdávám to, jde mi to jak to jde, i tak mi to uspokojení přinese. V březnu jsem si říkala že  semínek rajských dám vyklíčit tak korát, jen pro potřebu naší rodiny. Nanejvýš dvacet sazenic mi do skleníku postačí. Jenže, místo dvaceti jich bylo nejméně jednou tolik, babračka s předpěstováním byla, hlavně kvůli nedostatku vhodného místa.  Ale co, člověk vždycky něco ze sebe obětuje na to, co ho baví...Prostě jako vždy jsem zbytek vzrostlých sazeniček ráda rozdala.  A v průběhu května už vysazené do skleníku bylo nutné je na noc zakrývat, přes den odkrýt a na noc znova, no už byly pro zlost ty příliš studené noci s teplotou kolem nuly. Co myslíte, jak tu tak hudrám na vrtochy počasí, tak zrovna začalo silně a prudce pršet a já včera cosi venku vysázela s představou, že už bude příznivější počasí. No, děj se vůle boží.... Bylo by to na dlouhé povídání o tom všem. Nejen radost z úspěchu můj koníček  přináší, ale i zklamání z případného nezdaru. A že  letos k nezdaru došlo to je jasné. Ořešák, který by po dlouhých letech konečně přinesl úrodu v květech totálně omrzl,  květy i listy mrazíkem zhnědly a zčernaly, ořechy nebudou a šmytec!   A nějaký hryzec, či co za potvoru se to v zemi uhnízdilo, mi uhryzal celý  kořen mladého stromku muchovníku, a aby mu to nestačilo, stejným způsobem zničil vzrostlý keřík voňavé růže, kterou jsem si  vypěstovala z řízku. To by naštvalo i toho největšího kliďase! Loni mi omrzly všechny japonské  azalky, letos téměř žádná. Ještě v těchto dnech za plotem je pestrobarevná záplava jejich  kvítků, to oči pohladí...Ráda  bych aspoň jeden fotodůkaz přidala, ale nevím proč, jako dříve mi to  už umožněno není. .Mějte se pohodově a zas někdy příště.