Jaro se přibližuje...

 Vkročili jsme do prvních březnových dní a už se těšíme na jaro. Zima byla plná vrtochů, od všeho kousek. Holou zem střídal sníh, a pak bez sněhu bylo mrazivo, časté mlhy a zřídka i slunečno. Nic z toho ale dlouho netrvalo, šup, a zase přišla  nějaká zlomová změna.  První nesmělé signály probouzejícho jara už jsou patrné, tak ať je samým těšením nějak  nezakřiknu...Mám vypozorováno, že tady u nás, tím že je tu chladněji jak někde jinde, rozkvetou první kvítka sněženek o něco později, že i ta čemeřice si na čas dává. No, kdo si počká ten se taky dočká....Když se ukázala první poupátka sněženek tak je hned přikryla sněhová peřina.  Ta  po pár dnech naštěstí zmizela a trsy sněženek vesele kvetou. Při dnešní obhlídce po zahradě se na mne usmíval rozkvétající talovín, ještě v minulém týdnu ze země své  lístečky sotva vystrkoval.. Jaro má nejen  líc, ale i rub.....a je známo,..že rub zas tak krásný nebývá.  Ten rub, to je nekonečná kupa práce,  dál to nechci rozvádět. Semínka paprik i rajčat jsem už zasela do truhlíku do propařené zeminy, kterou jsem si na podzim sesbírala z krtinců.  Krtek totiž neúnavně na zahradě ryl. Asi se mu u nás zalíbilo, nebo už se možná odstěhoval. To se časem ukáže. Dny letí takovým fofrem, čím je člověk starší, tím se mu zdá že rychleji. Už je to deset dní kdy venkovní kočičanda Sisinka přišla ke dveřím k plné misce granulí a s chutí je zhltla, a to bylo naposledy. Ten den navečer ji na silnici srazilo auto a na místě přišla o život. Je mi jí líto,.. Byla na mě zvyklá, doprovázela mě pokaždé když jsem šla ke slepicím, nebo když jsem se kolem domu jen tak mihla. 

Než mi většinu času spolkne  moje už obtížné zahradničení, snažím se ještě přečíst nějakou tu knížku. To mičurinství bych mohla už konečně "zapíchnout" a jen tak si vegetovat.  Ale všechny  moje rostliny  jsou mi blízké tím, že jsem jim tolik let věnovala trochu té péče, že jsem si je vypiplala, měla z nich radost a potěšení, a teď  bych je  měla ponechat svému osudu? To až tehdy, až tady nebudu....Jo, ještě k těm knížkám. Přečetla jsem si  Drobečky z půjčovny duší  -  herecký memoár Vlastimila Brodského. Na vzniku knížky se podílela Slávka Kopecká, která uváděla, že sepsání knížky herec sám zpochybňoval velice tvrdohlavě a snášel desítky argumentů, proč je dobré se na to vykašlat. Nakonec se jí to podařilo a knížka je skutečně zajímavá a díky ní nám do své duše Vlastimil Brodský dává hluboce nahlédnout. A právě jsem dočetla knížku od Jaroslava Čejky, pod názvem Satan a liška a s příběhy o houbách a milování. Jak se říká, četla jsem ji snad jedním dechem, Některé příběhy jsou komické, jiné skoro až tragické, některý je lehce detektivní, jiný milostný až erotický. Celkem devatenáct lidských příběhů s různým koncem je napsáno velice čtivě.  no, a já  se tu zastavím zas někdy příště, mějte se pohodově.