Štědrý říjen.

 Tady u nás bylo v srpnu i začátkem září málo deště, v lesích dlouho sucho, proto někteří houbaři už lámali hůl. Letos asi nic nebude, říkali si,  houby k růstu potřebují mokrou zem a čas. Když později napršelo tak  v říjnu se jak mávnutím proutku  hřiby tlačily napovrch i v místech, kde by je houbař ani nehledal. Smrkovému hřibu je pravým domovem smrkový les, koho by napadlo, že se jen tak najednou objeví v louce a dokonce pěkný kus od lesa? A s ním ještě několik dalších ze stejné rodiny, a k tomu žádný strom nadosah...Nepopírám že jsem bývala vášnivá houbařka, ale v posledních letech jsem častější houbaření musela "pověsit na hřebík" a dary lesů už jen sledovat na obrázcích, které se ke mně valily ze všech stran.  A já jen koukala a koukala ...Letošní říjen byl  opravdu  tak  neskutečně štědrý!  Těch pravých hřibů co den co den nosili lidé z lesa, ani nemuseli daleko od kraje a košíky měli zaplněné. Vzali mě naši ke karlovskému lesu sebou abych svou dušičku  také potěšila, třeba  mi  nějaký hříbek  vstoupí do cesty.  Sice bylo už později odpoledne ale našla jsem. Nejen plno okrajků  od velkých hřibů ale i zdravými hříbky jsem na krku zavěšenou brašnu zaplnila. Můj houbařský košík už je bohužel  na odpočinku, holt bych musela mít třetí ruku, nebo pomocníka jako nosiče. Bez "francek" /francouzských holí/ bych chůzi lesem nezvládla tak jak jít s košíkem? Ale to by bylo abych si neuměla poradit. Košík zavěšený na pásek kolem pasu, to fakt nejde, to už jsem jednou zkoušela, košík se mi při chůzi houpal u kolen, to byl blbý nápad, který jsem podruhé  zavrhla. Schovávala jsem si šikovnou brašnu od retrokamery která je dost prostorná a pevně tvarovaná, tak se mi hodila, houby se v ní  nemačkají, sedí si tam jako v košíku. Ale přece jen na houby v košíku je hezčí pohled, ale co už...Jó, budu chlubilka, byla jsem letos v říjnu na houbách pětkrát, tak jsem si houbaření přece jen  užila. A  ještě pořád rostou.