Propojení v myšlenkách.

 Dnes mě přepadlo rozpoložení plné sentimentu, nevím, možná se to  i jiným stává..

To dřevěné křeslo v rohu pod altánem mě každý den přitahuje,  že na něj čím dál víc častěji, na chvíli důvěrně usedám . Na stejném místě, na stejném křesílku za hezkého počasí, tak jak teď já, ještě před pěti lety sedával můj muž. Byl introvert,  tiše a beze slov, pohroužen jen do svých myšlenek. Jeho postoje i zdravotní neduhy jsem dobře znala, přesto do jeho duše, až na samé dno  jsem mu neviděla. Vše nechal si pro sebe, přesto jsem věděla jak těžko se smiřuje, že už nedokáže být tak činorodý jako dřív. Byl  zvyklý stále něco tvořit, poznal  že ztratil své síly, že už nic nebude tak jako dřív. Čím dál víc se mi vtírá pocit, že jsem žezlo i s tím křesílkem po mém mužovi převzala. Sem tam něco udělám na zahradě a jak mě bolavá kolena donutí k malému odpočinku, do toho křesílka ráda usedám. Tiše vnímám všechno kolem,  myšlenky letí za mým mužem a já rozjímám...Dívám se na jezírko plné života, jak hejno červených rybek sem tam svižně proplouvá, jak se leknínové listy derou na hladinu, jak se točí malé mlýnské kolo a přes něj šplouchá čistá voda.. Vrátit vše zpátky a zastavit čas, to bych si přála...Dívám se na korunu borovice kam právě přilétl pták, slyším neúnavné ptačí cvrlikání, vidím i nebeskou modř, lehkým větrným závanem se rozvlní a ozve  klepání závěsu z bambusových hůlek. Zaslechnu kdákání slípky, to abych věděla, že snesla vajíčko, přelétne malé letadlo z nedalekého letiště, dost často i spěchající záchranářský vrtulník. Cestou za plotem projede nejedno auto, o kousek dál zahouká vlak,vidím jak mi kolem nohou po dlažbě peláší mraveneček, odkudsi se vynoří kočka Sisina a  mňouknutím mě pozdraví. Své myšlenky nechám plout někam do dáli a něco z nich posílám tam nahoru a jen smutek  mé duše je provází... Vrátit a ještě jednou prožít aspoň trochu  toho nejhezčího z našeho společného života, kdyby to možné bylo, to bych si přála....