Počasí neporučíš...

 Začátkem dubna jsem tady jásala jak je venku krásně, jak jsem nedočkavá, abych ve svém skromném zahradničení něco nepropásla. Už už abych měla rajčata ve skleníku... S vidinou bohaté úrody a díky venkovní příjemné teplotě jsem tam prvních deset sazenic zasadila ať si pěkně rostou a dál nemořím doma na okenním parapetu jejich kořenový bal sevřený do kelímků od jogurtů . S představou, že další sazenice brzo dosázím, jen co se mi uvolní místo od truhlíků se zasetými letničkami, které napovrch ještě ani nevykoukly. Prvních pár salátů, takové nitky to byly když jsem je od sestry dostala,  se v zemi uchytily no a jak jinak, malí slimáci už se měli k hodování, jako by ti hladovci vybíraví měli  venku málo zeleného. Svým pohledem popoháním větévky smokvoně  aby se objevil náznak, že tak jako loni narostou nějaké fíky. Příjemné teplo, které venku bylo se mávnutím proutku přeměnilo v takový  nečas a ten  dává na frak  všem rozkvetlým ovocným stromům, a čím dál víc narůstá předtucha, že na nich žádná úroda nakonec  nebude. Barevné azalky za plotem už svá poupata tlačí do rozkvětu, plevel si bují s vervou sobě vlastní a to navzdory studenému počasí.Po naší vysoké statné borovici, o které říkám, že je moje, to proto že jsem ji kdysi dávno sama na to místo zasadila, tak po ní se pne dlouhatánská liána akebie teď plná nenápadných kvítků, kterým současná zima s deštěm vůbec nevadí. Díky své sestře jsem si v tomto týdnu na chvilku z domu "odskočila", jednou do svěžího bukového lesa kde v korunách stromů  zpívali ptáci a v lesní tišině to bylo moc příjemné. Podruhé jsem se s ní a švagrem podívala nedaleko za humna na Kamenný vrch kde to kolem dokola svítilo žlutě rozkvetlou  řepkou. Taková malebná podívaná do krajiny kolem, jen sluníčko u toho chybělo.  Foťáky zavěšené na krku, protože se sestrou obě rády fotíme až se může zdát, že se předháníme, která nejhezčí záběry uloví...tím jsme obě posedlé.