S válečkem v ruce.

 Měla jsem v rukou váleček ale po hlavě jsem s ním nikoho praštit nechtěla, to tak, moje jméno v černé kronice ? -  o to bych určitě nestála. Já tím válečkem  důkladně přejížděla sem a tam po plátu nudlového těsta a snažila se aby  bylo co nejtenčí. Když chci dát do polévky domácí nudle,  tak ať na první pohled je vidět, že  nejsou kupované. Pak i ta polévka dostane v chuti   lepší  "šmrnc", ať si říká kdo chce co chce.....A jak tak poctivě na váleček přitlačuju prolétla mi hlavou vzpomínka  z dětství. Naše maminka pro šestičlennou rodinu vařívala lidově řečeno "kotle" jídla, no byli jsme jedlíci, to je pravda a nebylo zvykem na talíři nechávat. A tak často nudlové těsto také válela a někdy pak z té placky okraje odkrojila, dala je na kamna na rozpálené pláty kde se odkrajky ve chvilce  opekly. Na to jsme s bráškou čekali a hned jsme je ještě teplé schroupali. Vím, je to nazpátek už tak dávno, ale střípečky různých vzpomínek občas ožíjí a člověk si uvědomí, že dnes jsme úplně někde jinde. Myslíte si, že by se u nás dnes nějaké dítko třáslo na kousek na sucho opečeného plátku nudlového těsta ? Přiznám, že ani já bych si ho už nedala......